Splav
Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.
Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.
V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín...
Chtěl bych tě potkati v lukách. šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas...
(Fráňa Šrámek)
Komentáře
moc krásné ty slova :-)
pěěěkné to verše - hned jsem se octla na louce posetou rozkvetlými kopretinami. Mmmm
kdo miluje, srdce své občas neunese...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.